Jak správně hodnotit

Dobrý třídní učitel bere své žáky jako individuality. To se také promítá do jeho hodnocení. Nejvhodnější hodnocení, které lze ve třídě využívat, je suportivní.

Pozor: V žádném případě se během aktivit neuděluje horší známka!

Zásady suportivního hodnocení:

  • Učitel nesrovnává žáky mezi sebou, ani jejich školní výkony.
  • Učitel nesestavuje žebříček s body, procenty a podobnými zápisy.
  • Učitel rozdává za splnění úkolů jedničky jako posilující odměnu za dobrou práci.
  • Učitel používá pestré výukové metody a v drtivě většině z nich dostávají žáci přesné úkoly.
  • Učitel hodnotí kvalitní proces i během hodiny. Když se mu například líbí, jak žáci pracovali, rozdá jedničky třeba i v prvních deseti minutách.
  • Učitel by měl často chodit do výuky s aktivitami, které mají dvě stupně hodnocení: A) úkoly splněny = jednička, B) úkoly nebyly splněny = jednička se neuděluje.

Učitel by se měl zásadně vyvarovat kritiky (nebo dokonce trestu špatnou známkou) za chyby, které považuje za součást učení. Zpětnou vazbu, která chyby identifikuje, tedy dává bez sarkasmu a ironie. Učitel hodnocením nabízí cestu ke zlepšení, vysvětluje, podporuje, hledá jiné cesty.

Základní tipy hodnocení a jejich užití v praxi:

  • Formativní hodnocení má za cíl poskytnout zpětnou vazbu jak žákovi, tak i učiteli – jak se žákům danými metodami pracuje, jaké problémy přetrvávají, jaké činnosti má učitel zařadit příště – a minimalizovat hodnocení normativní, kdy se výkon žáka posuzuje ve vztahu k výkonu ostatních nebo k normě. Formativní hodnocení probíhá během učení a přináší žákům užitečnou informaci v průběhu vzdělávacího procesu. Důležité je, aby do hodnocení byli zapojeni i žáci samotní.
  • Sumativní hodnocení přichází k žákovi v okamžiku, kdy už není možné nic změnit, v závěru učebního celku, koncem čtvrtletí nebo pololetí. Vyhodnocuje konečné výsledky, zpravidla ústním zkoušením, testem apod., někdy se mu říká hodnocení finální. Jeho záměrem je potřeba vytvořit celkový přehled o dosažených výkonech, někdy může jít i o porovnání žáků mezi sebou. Nebezpečí sumativního hodnocení spočívá v tom, že se nebezpečně blíží posuzování, nálepkování žáků, protože nepřináší konkrétní informace o výkonu.

Odměna má tu kouzelnou vlastnost, že vede k posílení činnosti, za kterou je udělena. Chcete, aby žáci splnili úkol přesně tak, jak je zadán? Tedy odměňujte přesné splnění úkolu.

Čemu by se měl učitel ve třídě vyhnout?

  • Nesrovnávat žáky (a jejich školní výkony) mezi sebou a nedopustit, aby se srovnávali sami žáci.
  • Nechválit slabé žáky za špatné známky.
  • Neudělovat výborné hodnocení pouze za perfektní, dokonalé nebo téměř dokonalé výkony nebo pod podmínkou být nejlepší ve třídě („Za plný počet bodů je jednička“ nebo „Skupina, která bude mít nejvíce bodů, dostane jedničku“ nebo „Vítěz této soutěže dostane jedničku“ nebo „Jednička za 90 až 100 % výkonu“ nebo „10 a 9 bodů jsou jednička“)
  • Neudělovat známky jen „výročně“, tedy za čtvrtletní práce, testy na konci probraných témat a ústní zkoušení, zkrátka za výkony, u kterých žák zná termíny. Tím mu říkáme: V mém předmětu stačí pracovat jen čtyřikrát za pololetí.
  • Není vhodné nechávat několik hodin za sebou bez hodnocení (resp. bez posilování), samozřejmě je myšleno hodnocení správným klimatickým způsobem.
  • Nepsat známky žáka jen do jednoho řádku ve svém klasifikačním sešitě, tím se známky mění na byrokratická nesmyslná čísla. Známky je třeba kategorizovat, vyhýbáme se však nesmyslnému „udělování váhy“ známce.
  • Nezkoušet u tabule, ani jinou technikou, umisťující žáka na pranýř nebo dělající z toho divadlo dvou herců: „hloupého žáka“ a „chytrého pana učitele“.
  • Nezkoušet orientačně.
  • Neprůměrovat známky! Nenechat to dělat ani žáky, ani rodiče, ani různé klasifikační softwarové programy.
  • Nedávat odměny za rychlost: „První tři, kteří to nejrychleji správně spočítají, dostanou jedničku.“
  • Nedávat pětky. Ani čtyřky. Protože neprůměrujeme známky, nepotřebujeme vyrábět neúspěšné žáky, kteří s obavami a strachem jdou se špatnou známkou domů. Úplně nám stačí poznamenat si třeba „N“ – nepovedlo se, nestihl apod.
  • Hodnocení by nemělo skrývat další „skryté hodnoty“ třeba v matematice „grafickou úpravu počítaných příkladů“ – pokud přímo na ni není aktivita zaměřena.