Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 561/2006

Působnost nařízení EP a Rady (ES) č. 561/2006,o harmonizaci některých předpisů v sociální oblasti týkajících se silniční dopravy, o změně nařízení Rady (EHS) č. 3821/85 a (ES) č. 2135/98 a o zrušení nařízení Rady (EHS) č. 3820/85, je výhradně uvnitř společenství (28 států EU) a mezi společenstvím, Švýcarskem, Lichtenštejnskem, Norskem a Islandem.

Nařízení se vztahuje na přepravu zboží vozidly, jejichž maximální přípustná hmotnost včetně návěsu či přívěsu překračuje 3,5 tuny, nebo cestujících vozidly, která jsou určena pro přepravu více než 9 osob včetně řidiče.

Důležité:
Nařízení se vztahuje na silniční dopravu prováděnou po veřejných pozemních komunikacích.

Nařízení vyňalo ze své působnosti silniční dopravu uvedenou v čl. 3. Nejčastěji se využívají výjimky týkající se:

  • vozidel používaných pro přepravu cestujících v linkové dopravě, jestliže délka spoje této linky nepřesahuje 50 km;
  • vozidel nebo jejich kombinací s maximální přípustnou hmotností nepřekračující 7,5 tuny, která se používají pro přepravu materiálu, zařízení či strojů, jež řidič při výkonu svého povolání potřebuje, a která jsou používána v okruhu do 100 km od místa obvyklého odstavení vozidla za podmínky, že řízení vozidla nepředstavuje řidičovu hlavní činnost (jedná se např. o instalatéra, který k výkonu své profese potřebuje materiál a zařízení, jež si převáží vozidlem);
  • speciálních havarijních vozidel (důraz se klade na speciální vozidlo určené k přepravě havarovaných vozidel), operují-li v okruhu do 100 km od místa obvyklého odstavení vozidla;
  • vozidel používaných při silničních jízdních zkouškách pro účely vývoje (např. vývoj nových pneumatik), opravy či údržby a nových nebo přestavěných vozidel, která ještě nebyla uvedena do provozu (nebyla jim přidělena trvalá PZ);
  • vozidel a jejich kombinací, jejichž maximální přípustná hmotnost nepřesahuje 7,5 tuny a která se používají k neobchodní přepravě zboží (jedná se zpravidla o přepravu nákladu, kterou provádí občan pro vlastní potřebu).

Nařízení současně v čl. 13 nabídlo členským státům, že mohou na svém území či po dohodě s jiným členským státem na jeho území udělit výjimku z čl. 5–9 astanovit individuální podmínky vztahující se na tyto výjimky. ČR využila všech 16 uvedených výjimek.

Upozornění:
Výjimky v čl. 13 se týkají pouze čl.5–9, tzn. článků, jež stanovují požadavky na doby řízení, přestávky, odpočinek a specifické požadavky týkající se některých ustanovení v těchto článcích – nikoliv na vedení záznamu.

Přehled požadavků nařízení (ES) č. 561/2006 obsažených v čl. 6–9 a v čl. 12, týkajících se doby řízení, přestávky a doby odpočinku

Čl. 12 nařízení (ES) č. 561/2006 umožňuje řidiči odchýlit se od čl. 6–9 pouze v míře nezbytné pro dojetí na vhodné místo zastávky z důvodu zajištění bezpečnosti osob, vozidla, které řídí, nebo jeho nákladu, pokud však neohrozí bezpečnost provozu na pozemních komunikacích.

Důvod odchylky uvede ručně na záznamovém listu záznamového zařízení, na výtisku ze záznamového zařízení či ve svém pracovním plánu. Záznam provede nejpozději po dojetí na vhodné místo zastávky.

Poznámka:
Pro zdůvodnění odchylky doporučujeme nahlédnout do Pokynů č. 1 a 3 Evropské komise, viz https://ec.europa.eu/transport/modes/road/social_provisions/driving_time/guidance_notes_en.

Denní doba řízení není doba řízení za den ani za 24 hodin. Jde o celkovou dobu řízení mezi skončením jedné a začátkem druhé denní doby odpočinku nebo mezi denní a týdenní dobou odpočinku.

odpočinek denní doba řízení odpočinek

Týden je období mezi 0:00 v pondělí 24:00 v neděli, tzn. že se jedná o kalendářní týden. Pozor, nezaměňovat s týdnem pracovním, který někdy řidiči nazývají „plovoucí“ a který se nemusí s kalendářním týdnem překrývat. V kalendářním týdnu je možné 2× prodloužit denní dobu řízení (PDDŘ) na 10 hodin.

Doba řízení je doba trvání činnosti řízení zaznamenaná:

  • automaticky či poloautomaticky záznamovým zařízením/tachografem; nebo
  • ručně, jak stanovuje čl. 37 odst. 2 nařízení (EU) č. 165/2014, tzn. v době, kdy je tachograf mimo provoz či nefunguje správně.

Do doby řízení se tudíž započítává pouze zaznamenaná doba řízení, nikoliv například přerušení kratší než 5 či 10 minut.

Prováděcí rozhodnutí Komise K(2011) 3759 ze 7. 6. 2011, o výpočtu denní doby řízení v souladu s nařízením Evropského parlamentu a rady (ES) č. 561/2006, doporučilo následující přístup pro účely výpočtu doby řízení, jestliže řidič nevyužije dobu odpočinku požadovanou podle nařízení (ES) č. 561/2006 v plném rozsahu: Výpočet denní doby řízení končí začátkem nepřerušené doby odpočinku v délce alespoň 7 hodin. Jedná se pak o porušení ustanovení týkajících se doby odpočinku. Bude-li doba odpočinku kratší než 7 hodin, půjde o nedodržení denní doby řízení. Z toho vyplývá, že nedostatečně dlouhá denní doba odpočinku může vést i k porušení ustanovení týkajících se denní doby řízení.

Týdenní doba řízení nesmí přesáhnout 56 hodin a současně nesmí být překročena maximální týdenní pracovní doba stanovená ve směrnici č. 2002/15/ES, tzn. 60 hodin.

Přestávka v řízení je doba, během níž nesmí řidič řídit ani vykonávat žádnou jinou práci a která je určena výhradně k jeho zotavení. V definici se také skrývá odpověď na častý dotaz, kdy je možné zahájit první část rozdělené přestávky v délce nejméně 15 minut –myšleno po jak dlouhé době řízení. Nařízení žádný limit nestanovuje, pouze vyžaduje, aby přestávce předcházela doba řízení, ale nestanovuje její trvání.

Poznámka:
V případě provozu s více řidiči se část pobytu řidiče na sedadle spolujezdce považuje za bezpečnostní přestávku, přestože je tachografem vyznačena jako pohotovost. Komise EU na tuto skutečnost znovu upozornila v Pokynu č. 2,kde uvedla, že je-li vozidlo řízeno více než jedním řidičem, přičemž druhý řidič sedí vedle řidiče a není mu aktivně nápomocen při řízení vozidla, lze dobu 45 minut pracovní pohotovosti uvedeného člena osádky považovat za přestávku (viz https://ec.europa.eu/transport/modes/road/social_provisions/driving_time/guidance_notes_en).

Denní dobu odpočinku (DDO) musí řidič absolvovat v průběhu každých 24 hodin po skončení předchozího odpočinku (denního či týdenního). Odpočinkem se rozumí nepřerušená doba, během níž může řidič volně nakládat se svým časem. DDO smějí řidiči trávit v zaparkovaném vozidle, je-li vybaveno lehátkem pro každého řidiče.

Ust.čl. 8 odst. 3 umožňuje prodloužit denní dobu odpočinku na běžnou nebo zkrácenou týdenní dobu odpočinku. Z toho vyplývá, že část této doby odpočinku musí splňovat požadavek kladený na denní odpočinek a celková doba odpočinku pak musí splňovat požadavek na týdenní dobu odpočinku. Popsaná varianta přichází v úvahu na konci pracovního týdne.

Mezi dvěma týdenními dobami odpočinku smí mít řidič nanejvýš 3 zkrácené denní doby odpočinku (ZDDO).

Důležité:

Možnost zkrácení denního odpočinku je v odlišném intervalu než možnost prodloužení denní doby řízení (PDDŘ). Rozdíl je zřejmý zejména případě, kdy se kalendářní týden nekryje s pracovním.

Jedná-li se o provoz s více řidiči, musí mít každý z nich nejméně 9 hodin denního odpočinku za každé období 30 hodin od skončení denní či týdenní doby odpočinku. Musí být splněna podmínka, že jsou v tomto intervalu během doby řízení ve vozidle přítomni nejméně 2 řidiči, aby řídili. Pouze během první hodiny provozu není přítomnost dalšího řidiče povinná.

Podmínkou pro čerpání zkráceného týdenního odpočinku je, že ve kterýchkoliv 2 po sobě následujících týdnech musí mít řidič:

  • 2 běžné týdenní doby odpočinku; nebo
  • 1 běžnou týdenní dobu odpočinku a 1 zkrácenou dobu odpočinku.

Pozor na podmínku zkrácení doby týdenního odpočinku. Doba odpočinku vybraná náhradou za zkrácení týdenního odpočinku musí bezprostředně navazovat na jinou dobu odpočinku trvající nejméně 9 hodin. Zkrácení musí být vyrovnáno v celku před koncem třetího týdne následujícího po dotyčném týdnu. Nebude-li tato podmínka splněna, bude zkrácený odpočinek považován za nedostatečný.

V mezinárodní příležitostné osobní dopravě je možné odložit týdenní dobu odpočinku až o 12 po sobě jdoucích 24hodinových časových úsekůza předpokladu, že:

  • se jedná o jednorázovou mezinárodní příležitostnou osobní dopravu, která trvá nepřetržitě nejméně 24 hodin v členském státě nebo v třetí zemi, na niž se toto nařízení vztahuje a která není zemí, kde byla doprava zahájena (nelze uplatnit ve vnitrostátní dopravě);
  • odpočinek, po kterém následuje odložení doby odpočinku,musí dosáhnout délky řádného týdenního odpočinku (tzn. nejméně 45 hodin);
  • po uplatnění výjimky řidič nastoupí na:
  • 2 běžné týdenní doby odpočinku; nebo
  • 1 běžnou týdenní dobu odpočinku a 1 zkrácenou týdenní dobu odpočinku v délce nejméně 24 hodin, s tím že zkrácení musí být vyrovnáno odpovídající dobou odpočinku vybranou v celku před koncem třetího týdne následujícího po ukončení doby, v níž se uplatňuje odchylka.

 Důležité:Vozidlo musí být vybaveno digitálním tachografem splňujícím požadavky přílohy IB nařízení (EHS) č. 3821/85. Probíhá-liřízení v nočních hodinách, tzn. mezi 22:00 a 6:00, musí být ve vozidle 2 řidiči nebo je nutné dobu řízení, po níž má následovat přestávka, zkrátit na 3 hodiny.

V případě, že řidič doprovází vozidlo přepravované na trajektu či po železnici, může běžnou dobu denního odpočinku (11 hodin nebo 3 + 9 hodin) přerušit nanejvýš 2× jinými činnostmi (najetí na trajekt a sjetí z trajektu či vlaku), které však dohromady nepřesáhnou 1 hodinu (A + B= 1 hodina).

Podmínkou pro uznání pobytu na trajektu za odpočinek je, že má řidič k dispozici lůžko či lehátko. Nařízení nezakazuje čerpání týdenní doby odpočinku na trajektu nebo ve vlaku. Možnost přerušení se však týká pouze denního odpočinku.

Častá chyba:

Doba týdenního odpočinku (DTO), která začíná v jednom týdnu a pokračuje do týdne následujícího, může být připojena k jednomu či druhému z těchto týdnů, avšak nikoliv k oběma. Následující příklad ukazuje chybně čerpaný týdenní odpočinek – v třetím týdnu týdenní odpočinek chybí:

Doba strávená řidičem na cestě do místa nebo z místa, kde se ujme řízení vozidla, jež spadá do působnosti nařízení (ES) č. 561/2006 a které se nenachází v místě řidičova bydliště ani v provozovně zaměstnavatele, kde má řidič obvyklou základnu, se nesmí započítávat do doby odpočinku, pokud se řidič nenachází na trajektu či ve vlaku a nemá přístup k lůžku nebo lehátku. Tuto dobu vyznačí řidič jako „pohotovost“, a pokud by řídil vozidlo, jež nespadá do působnosti nařízení (ES) č. 561/2006, pak jako „jinou práci“.