Právní úprava, lhůty a doby v souvislosti s poskytováním náhrad za pracovní úrazy a nemoci z povolání

Právní úprava

Článek 31 Listiny základních práv a svobod stanoví, že „každý má právo na ochranu zdraví“. Rozumíme tím i ochranu zdraví při práci, tzn. že každý má právo na bezpečný a zdraví neohrožující výkon práce. Z tohoto základního práva vychází právní úprava bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a odpovědnosti zaměstnavatele za pracovní úrazy a nemoci z povolání. Původně nároky zaměstnanců z tohoto titulu přecházely na stát.

Od roku 1991 platilo dobrovolné smluvní pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovních úrazech a nemocech z povolání. Od roku 1994 byla zavedena právní úprava zákonného pojištění této odpovědnosti zaměstnavatele, kterou přinesla novela „starého“ zákoníku práce, zákona č. 65/1965 Sb. (konkrétně ustanovení § 205d) a vyhláška Ministerstva financí ČR č. 125/1993 Sb., kterou se stanoví podmínky a sazby zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání.

S přijetím nového zákoníku práce, zákona č. 262/2006 Sb. (účinného od 1. 1. 2007) byla tato právní úprava samozřejmě pojata do tohoto zákona.  Právní úprava dle zákoníku práce byla obsažena v přechodných a závěrečných ustanoveních, v § 365–393 zákona 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, přičemž odkazovala i na společná ustanovení o odpovědnosti za škodu dle § 272–274 tohoto zákona a rovněž na úpravu podle zákona č. 65/1965 Sb. („starý“ zákoník práce) a na  vyhlášku Ministerstva financí ČR č. 125/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Změny přijala jedna z novel  zákoníku práce a dále také poslední novela zákoníku práce, kterým se budeme věnovat v dalším textu této lekce.

Lhůty a doby v souvislosti s poskytováním náhrad za pracovní úrazy a nemoci z povolání

Při poskytování náhrad z pracovních úrazů a nemocí z povolání musíme brát rovněž v úvahu časová hlediska pro případné uplatnění nároků, a to lhůty a doby. Lhůtou rozumíme časové období stanovené pro uplatnění práva nebo nároku (u soudu, u druhého účastníka vztahu nebo u jiného příslušného subjektu); dobou rozumíme časové období, po jehož uplynutí nastanou zákonem stanovené následky – vznik, změna nebo zánik práv a povinností –, aniž by přitom bylo nutné další jednání či opomenutí účastníka.

V případě vzniku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání by měl zaměstnavatel v zásadě odškodňovat související nároky zaměstnance z vlastní iniciativy a bez zbytečného odkladu. Zákoník práce přesto ukládá zaměstnavatelům povinnost projednat způsob a výši náhrady s odborovou organizací (pokud u zaměstnavatele působí) a se zaměstnancem, a to bez zbytečného odkladu.

Z pohledu lhůt v souvislosti s poskytováním náhrad z pracovních úrazů a nemocí z povolání upozorňujeme na důležitou zásadu (vyplývající z ustálené judikatury), že právo na náhrady z pracovního úrazu nebo nemoci z povolání se skládá z jednotlivých nároků (např. náhrada za ztrátu na výdělku, náhrada za bolest a ztížení společenského uplatnění a další), které jsou samostatné, vznikají v různém čase a z těchto samostatných nároků běží také samostatné lhůty pro jejich uspokojení, případně i promlčení těchto nároků.

Poznámka: U všech nároků však zákon neurčuje jejich splatnost přesně, a to ani u pravidelných měsíčních plnění. Například u náhrady za ztrátu na výdělku zákoník práce jasně nestanoví, který den v měsíci je dnem splatnosti náhrady za ztrátu na výdělku.

Ve vazbě na splatnost nároků z pohledu případného úroku z prodlení rozhodl Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 21 Cdo 792/2005, takto: „Nebyla-li doba uspokojení nároků na náhradu za ztrátu na výdělku z odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání určena v rozhodnutí nebo mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem dohodnuta, je zaměstnavatel povinen dávky za dobu minulou […] uspokojit prvního dne poté, kdy ho o to zaměstnanec požádal, a požadované dávky splatné teprve v budoucnu mu platit pravidelně jednou měsíčně, a to nejpozději do konce měsíce, neurčil-li zaměstnanec v žádosti jiný (dřívější) den. Ocitne-li se zaměstnavatel v prodlení s uspokojením nároků na náhradu za ztrátu na výdělku, může zaměstnanec požadovat úroky z prodlení; pro úroky z prodlení ohledně dávek náhrad, které se stanou splatnými teprve v budoucnu, jsou rozhodné okolnosti, které tu jsou (budou) v době, kdy nastala splatnost jednotlivých dávek.“

Zákoník práce v souvislosti s tímto plněním nestanoví žádnou speciální promlčecí lhůtu (s výjimkou uvedenou níže), uplatní se proto promlčecí lhůty stanovené tzv. novým občanským zákoníkem (zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále též jen „NOZ“). Obecně se pro jednotlivé nároky dle NOZ uplatní tříletá subjektivní promlčecí lhůta (jak pro zaměstnance, tak pro zaměstnavatele), tj. od okamžiku, kdy se oprávněná osoba dozvěděla o škodě a o osobě, která za ni odpovídá, respektive o bezdůvodném obohacení a o osobě povinné k jeho vydání.

Objektivní promlčecí lhůta (tj. od doby, kdy nastala událost, resp. od vzniku škody, nezávisle na „vědomí“ o škodě a škůdci ze strany poškozeného) je desetiletá. Byla-li však škoda nebo jiná újma způsobena úmyslně, činí objektivní promlčení lhůta 15 let.

Důležité: Právo na náhradu škody a nemajetkové újmy zaměstnance z pracovního úrazu (nemoci z povolání) se podle občanského zákoníku promlčí v subjektivní tříleté promlčení lhůtě, případně uplynutím desetileté objektivní lhůty (resp. patnáctileté lhůty, pokud byla škoda způsobena úmyslně). Obě lhůty jsou na sobě nezávislé, právo se promlčí uplynutím i jediné z nich.

Vrácení neprávem vyplacených částek (byla-li např. náhrada škody zaměstnanci vyplacena neoprávněně vyšší, než činí nárok) může dle zákoníku práce zaměstnavatel po zaměstnanci požadovat, jen pokud zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené či omylem vyplacené. Promlčecí lhůta pro jejich vrácení činí 3 roky ode dne jejich výplaty a tato lhůta je stanovena přímo zákoníkem práce (§ 331 ZP).

Pokud zaměstnavatel vyplácí náhrady za pracovní úraz nebo nemoc z povolání zaměstnanci přímo, má podle vyhlášky č. 125/1993 Sb. právo na jejich následnou úhradu (refundaci) od pojišťovny v refundační době 15 dnů od uplatnění nároku vůči příslušné pojišťovně, resp. od skončení šetření nutného ke zjištění rozsahu její povinnosti poskytnout plnění. Šetření je skončeno, pokud byla dohodnuta výše náhrady škody nebo pokud pojišťovna obdržela pravomocné rozhodnutí o výši náhrady škody.

Důležité: Obecná tříletá subjektivní promlčecí lhůta potom platí pro zaměstnavatele vůči pojišťovně na uplatnění práva na plnění z pojistné události, přičemž tato lhůta začne běžet 1 rok od pojistné události.