Šikana

Nejhorším projevem agresivity je šikana. Jedná se o jakékoliv chování, jehož záměrem je ublížit, ohrozit, ponižovat nebo zastrašovat jiného člověka či skupinu lidí. Šikana je závažnou agresivní poruchou chování vyskytující se v sociálním prostředí od útlého dětského věku po stáří.

Hlavní rysy šikany jsou:

  1. patrný úmysl ublížit,
  2. útoky jsou opakované,
  3. existuje nepoměr sil mezi útočníkem a obětí.

Často se jedná o opakované posměšky, ponižování, pomluvy, ošklivé poznámky o rodině, fyzický útok (bití), poškozování věcí druhého apod. Hlavním znakem je samoúčelnost a agrese.

Pravé šikanování nikdy není záležitostí výhradně jednotlivců, naopak je těžkou poruchou vztahů ve skupině, která podlehla „infekci“ (viru) od zárodečné choroby ke konečnému stádiu.

Ke vzniku šikany zejména přispívá:

  • náročná situace ve skupině (ve třídě), kde se zvyšuje napětí. Typické je např. ve škole napětí před písemkou, kdy agresor skrývá svůj strach a vyvolává strach u druhého;
  • nuda, kterou agresivní jedinci zahánějí vymýšlením programu na úkor slabých, baví je týrat slabšího a ustrašeného;
  • když se ve skupině sejde několik agresivních asociálních jedinců.

Šikana má určitá stádia vývoje:

  1. Přitvrzení manipulace a fyzická agrese
    Zatímco první stádium zná téměř každá školní třída, může se později objevit jedinec nebo skupinka výrazně agresivní, kteří začnou pro uspokojování svých potřeb používat násilí. Ventilem, který uvolní agresivní chování, se může stát náročná situace, ale také pouhá nuda při školním výletě, kdy se vymýšlí „zábava“.
  2. Vytvoření jádra
    Zejména kvůli této fázi můžeme považovat šikanu za nemoc kolektivu. Jestliže se proti formujícímu údernému jádru nepostaví skupina charakterově slušných žáků, přechází šikanování do pokročilého stádia. Agresoři si vybírají nejvíce zranitelné oběti, slabé jedince, šikanování pokračuje a může i zesílit.
  3. Většina přijímá normy agresorů
    Násilí může nabývat velkých rozměrů, normy vytvořené agresory se stávají nepsaným zákonem. I mírní nebo inteligentní žáci se chovají krutě, beztrestnost takového jednání (jindy pro ně nepředstavitelného) jim může dokonce přinášet uspokojení.
  4. Dokonalá šikana neboli totalita
    Původně neutrální nebo nesouhlasící členové jsou více a více zpracovávání, se zájmem přihlížejí akcím „jádra“ a sami se jich zúčastňují. Repertoár násilí je stále zdokonalován, zvítězila totalitní ideologie šikanování – tzv. stadium vykořisťování.

U 1. a 2. stupně je možné ještě zastavit vhodným působením pedagogů na třídu, resp. potenciální agresory.

Někdy kolektivní samočisticí mechanismus učiní podobným nepravostem přítrž. Může se jednat o soucit spolužáků, ctění fair play nebo zásah jiné mocenské skupiny chlapců, kteří nedovolí takové zvyšování pozice svým spolužákům. Efektivní mravní výchova kolektivu vytvoří pro samočisticí regulaci vhodné podmínky a vytvoří u žáků žádoucí postoje.

U 3. stupně lze již jen velmi obtížně vytvořit opozici proti agresorům, bez závažných a účinných zásahů učitele není již řešení možné. Zde je nutné se spojit se specialistou – etopedem.

4. stupeň se většinou vytváří ve vězení, na vojně, ve výchovných ústavech, v internátech a na středních školách. Dříve se tento stupeň šikany prakticky na školách nevyskytoval, ale v současnosti se v ojedinělých případech bohužel objevuje i zde.

Oběti šikany

Oběti šikany jsou nejčastěji jedinci, kteří se nějak odlišují od ostatních. Jsou obézní, velmi hubení, příliš malí, abnormálně velcí, nadprůměrně inteligentní, s nižší inteligencí, s různým postižením, s jinou barvou pleti, jinak oblečení atd.

Typickou obětí je tichý, plachý, citlivý člověk (dítě), často fyzicky slabší, s nízkým sebevědomím, často samotářský, zvyklý podřizovat se. Bývá to jedinec, který neumí zakrývat strach. Agresora nelze tak jednoznačně typizovat.

Pedagog by si měl uvědomit, že do skupiny šikanujících se může zapojit opravdu kdokoliv, včetně nejinteligentnějších dětí ve třídě. Motivace k takovému jednání u těchto žáků je rozmanitá: od lákavé a dosud nevyzkoušené moci nad druhým až po obavu, abych nebyl příštím terčem sám.

Řešení situace:

Solidarita se slabými jako základ řízení třídy
Učitel by se neměl stavět na stranu většiny (což je pohodlnější a výhodnější), ale podporovat „outsidery“. Tato podpora může být návodem a vzorem pro ostatní žáky a posiluje potřebné vlastnosti třídy.

Podpora autority učitele
Autorita učitele je kvalita, která může být posilována mnoha způsoby (např. podporou vedení školy, tedy postavením se za učitele v nutných případech) – především pak vlastním jednáním pedagoga, o které v textu hovořím na mnoha místech.

Posílení demokracie ve třídě a ve škole
Mezi hlavní zásady patří: 1. ptát se dětí na jejich názory a přání, 2. nechat dětem, resp. třídě jako celku možnost volby, 3. pěstovat žákovskou samosprávu, 4. otevřeně informovat rodiče o problémech školy i o nepříjemných událostech, o chybách, ke kterým došlo, 5. umožňovat rodičům co nejčastější přístup do školy, 6. podněcovat aktivitu rodičovské organizace na škole.

Ideová výchova
Důležité je vštěpování základních hodnot (úcta k lidským bytostem, solidarita, soucit, obětavost, čest atd.) Základem mravní výchovy je osobní příklad učitelů, chybí-li, je všechno ostatní zbytečné.

Princip kooperace ve výchově
Při kooperativním způsobu práce (který patří mezi suportivní výukové metody) jsou žákům ukládány úkoly, na kterých se podílí všichni členové týmu. Společná práce vede k posílení mnoha žádoucích dovedností a postojů a také slouží učiteli k diagnostice vztahů ve třídě.

Ve zdravém kolektivu, kde je dostatek silných osobností, by šikana neměla mít šanci. Nejúčinnější prevencí je tedy vytvářet takové klima ve třídě, které vznik šikany neumožní a vědět, co se ve třídě děje. K tomuto účelu pomáhají nejen nástroje na měření klimatu, ale i sociometrické dotazníky.

Hradecký školní program

Česká republika se může pochlubit jedním z nejúspěšnějších programů proti šikaně. Jeho autorem je dr. Michal Kolář, přední šikanolog a etoped, který se tématu věnuje již od roku 1985. Spolupracuje s MŠMT i ČŠI a na přelomu tisíciletí sestavil tzv. Hradecký školní program proti šikanování, známý též jako Školní program proti šikanování.

V prosinci 2003 byl ukončen dvouletý projekt MŠMT, který se věnoval ověřování Kolářova programu a prokázal, že 4 měsíce po jeho zavedení klesl výskyt šikany ve škole průměrně o 42,5 %. Ve třídách, kde pracovali členové užšího realizačního týmu, se výskyt přímé i nepřímé šikany snížil dokonce o 50–75 %.

Zavedení programu – jak na to?

Jak Kolář upozorňuje nejen na svých přednáškách, ale také v knize Nová cesta k léčbě šikany, nejlepší úrodnou půdu pro zavedení programu tvoří plně funkční pedagogická komunita. Ta musí fungovat na bázi demokratického společenství, které počítá s celoškolními setkáními, školním parlamentem, třídní spolusprávou a radou školy jako s plnohodnotnými členy školní komunity.

V takové škole je pak potřeba zavést tzv. speciální program proti šikanování, jenž dokáže nejen reflektovat možná místa výskytu šikany, ale také šikanu detekovat a následně řešit.

Školy a pedagogové, kteří se do programu chtějí zapojit, proto musejí být ochotni na klimatu školy i na sobě samých neustále pracovat. Teprve pak získává program smysl. Pokud škola buduje otevřené, kamarádské, bezpečné vztahy mezi všemi členy jejího společenství, stává se komunitou a zaslouží si označení „zdravá škola“.

Program by měl být nenásilně zakomponován do chodu školy, a to z pohledu jak celoškolního přístupu, tak speciální prevence.

Program a celoškolní přístup

Druhou zásadní charakteristiku programu představuje celoškolní přístup – je bezpodmínečně nutné, aby ochranu dětí před šikanou přijali všichni členové pedagogického sboru bez výjimky. I když ve škole působí odborníci, nikdy jim nemůže být ponechána kompletní zodpovědnost za výsledek programu.

Kolářův Školní program proti šikanování tak stojí na pilíři vzájemné spolupráce, která probíhá na úrovni:

  • organizace a řízení školy;
  • vzdělávání pracovníků školy;
  • preventivně-výchovné a vzdělávací činnosti žáků.

Speciální prevence

Jako jednu z klíčových částí prevence šikany definuje program práci pedagogů s dětmi. V praxi je třeba, aby dětem vysvětlovali, jak šikaně předcházet a jak ji řešit. Velká část dané prevence probíhá při pravidelných třídních hodinách. Důležitou úlohu hrají především výukové předměty, jež mají významný vztah k prevenci násilí, například občanská nauka, rodinná výchova, tělesná výchova atd.

Co se týče sekundární prevence, ať už chceme, či nikoliv, ani nejlepší pedagogický kolektiv nedokáže v některých případech rozvinutí pokročilé šikany zabránit. Proto je nezbytně nutné, aby škola uměla spolupracovat s odborníky ze zařízení, jako jsou psychologicko-pedagogické poradny, střediska výchovné péče, oddělení sociální prevence obecního úřadu, OSPOD apod. Pedagogové by proto měli s jistotou vědět, kdy a na koho se v případě potřeby obrátit.

Struktura programu

Kolář uvádí soubor 13 hlavních komponent – klíčových opatření, jež by neměla chybět v žádném ze školních programů.

Jedná se o:

  • společné vzdělávání a supervizi;
  • užší realizační tým;
  • zmapování situace a motivování pedagogů ke změně;
  • společný postup při řešení šikany;
  • prevenci v třídních hodinách;
  • prevenci ve výuce;
  • prevenci ve školním životě mimo vyučování;
  • ochranný režim;
  • spolupráci s rodiči;
  • školní poradenské služby;
  • spolupráci se specializovanými zařízeními;
  • vztahy se školami v okolí;
  • evaluaci.

Hlavní úkoly podle M. Koláře jsou následující:

  1. První z hlavních úkolů každé školy, která chce být v zavedení školního programu proti šikanování úspěšná, zní: Všichni pedagogové absolvují kurz zvládání 6 základních scénářů pro řešení šikany. Posléze by měli být schopni úspěšně řešit případy šikany, které odpovídají 1. a 2. stadiu (viz přílohu č. 1 k Metodickému pokynu ministryně školství, mládeže a tělovýchovy).
  2. Je nezbytné, aby pracovníci zařízení, na něž se škola obrátí, zvládali pracovat se skupinou, ve které probíhá šikana 3. a 4. stadia.
  3. V celé škole je třeba zmapovat výskyt šikany před zavedením školního programu proti šikanování a po něm.

Doporučená literatura: Kolář, M. Nová cesta k léčbě šikany. Portál: Praha 2011.