Specifika komunikace s rodičem dítěte/žáka se SVP

Profesionální komunikace zahrnuje schopnost efektivní spolupráce s rodiči. Pedagog by neměl sklouznout k roli „poučujícího“ nebo k potlačování autority rodiče. Vhodnou cestou je zamýšlení se nad důvody žákova chování a nad jeho potřebami.

Komunikace s rodiči dítěte se SVP je ovlivněna faktory vycházejícími z diagnózy či handicapu dítěte a také individuálními zkušenostmi. V každém případě je však možné vymezit základní pravidla pro efektivní komunikaci.

Komunikaci rodiče se školou a jeho postoj vůči škole ovlivňuje řada faktorů.

Vliv různých faktorů na pozici rodiny ve společnosti:

Faktory ovlivňující komunikaci s rodičem dítěte/žáka se SVP

Komunikace školy s rodičem žáka se SVP je ovlivněna:

  1. Proměnlivostí v čase
  • Druhem a mírou (hloubkou) zdravotního postižení;
  • dobou péče o dítě s postižením;
  • vztahovými aspekty v rodině (včetně vnímání hodnoty vzdělání).
  1. Zkušenostmi rodičů s různými typy institucí

Rodič dítěte s postižením, zejména závažnějším, je od útlého dětství nucen komunikovat s řadou

institucí, které ne vždy splňují jeho představy o účinné a kvalitní pomoci. Tyto návyky a očekávání si může přinášet i do školského prostředí.

  1. Zvýšenou mírou psychické a fyzické zátěže

Zejména u dětí s těžším zdravotním postižením je nutno brát v úvahu enormní psychické a často i fyzické vypětí, kterému jsou rodiče a rodina vystaveni.

  1. Mírou sociální nejistoty

 Faktor zdravotního postižení dítěte vede rodiny zpravidla k uvažování o budoucnosti, o schopnosti zabezpečit pro dítě péči. Zdravotní postižení s sebou obvykle přináší zvýšené náklady, které tento pocit umocňují. Navíc velké množství rodin dětí s postižením je tzv. jednopříjmových, tedy jeden z rodičů, nejčastěji matka, je s dítětem v domácnosti.

Při vedení rozhovoru s rodičem doporučujeme:

  • Pozorně naslouchat (psaní poznámek).
  • Dávat najevo svůj zájem.
  • Pomoci rodiči formulovat obsah sdělení („jestli tomu dobře rozumím…“).
  • Povzbuzovat rodiče vhodnými otázkami (otevřené otázky).
  • Oceňovat ochotu spolupracovat.
  • Všímat si jakékoli změny a dávat najevo, že ji registrujeme.
  • Slova volit obezřetně (ne prázdné fráze).
  • Mluvit málo, spíš naslouchat („kdo mluví, neslyší“).
  • Vždy na konci jednání shrnout závěry, zrekapitulovat řečené, dát prostor na případné dotazy.