Vyhodnocení hospitace a pohovor s učitelem

Vyhodnocení hospitace probíhá v podstatě ve třech fázích:

  1. První část probíhá ihned při hospitaci, kdy hospitující vyplňuje hospitační záznam. Již při vyplňování jednotlivých částí archu hospitující vyhodnocuje sledované činnosti a části hodiny.
  2. Druhá fáze pak probíhá po hospitaci, kdy si hospitující v klidu utváří celkový obraz, formuluje závěr z hospitace, přemýšlí o silných a slabých stránkách celé hodiny a o případných doporučeních. Zároveň přemýšlí o tom, jak bude veden pohospitační rozhovor.
  3. Třetí fází je pohospitační rozhovor, kdy se hospitující dotazuje pedagoga na některé části, které je potřeba ujasnit či detailněji rozebrat. I při této fázi může proběhnout změna závěru či hodnocení jednotlivých částí na základě vysvětlení nebo upřesnění pedagogem. Hospitující by měl být schopen změnit svůj závěr na základě relevantního zdůvodnění, a měl by tedy být také schopen v rámci svých dovedností a znalostí odlišit výmluvu od smysluplného zdůvodnění konkrétního bodu.

Jednou z nejnáročnějších částí celého hospitačního procesu je pohospitační rozhovor (literatura často uvádí termín „pohovor“, což není šťastné – partnerská a pomáhající hospitace by měla být rozebrána rozhovorem, nikoliv pohovorem, což implikuje roli podřízenou a nadřízenou; formálně tomu tak skutečně je, ale při pohospitačním rozhovoru by mělo docházet spíše k partnerství).

Bez správně vedeného rozhovoru po hospitaci ztrácí hospitace z velké části svůj smysl, maximálně může plnit kontrolní funkci, ale rozhodně nemůže být pedagogovi pomocí. Zároveň je potřeba vést rozhovor tak, aby si hospitovaný uvědomil pozitivní význam proběhlé hospitace. Rozhovor by měl být pro oba zúčastněné příležitostí zhodnotit průběh hospitace.

Samotný rozhovor by měl být vedený hospitujícím a měl by mít jasnou strukturu a postup:

  1. na úvod by měl hospitující zopakovat cíl hospitace – sdělí, co by v průběhu rozhovoru potřeboval ještě zjistit, a zdůrazní, že by bylo vhodné společně dospět k závěrům a doporučením pro další práci;
  2. následně je vhodné, aby měl slovo hospitovaný – aby se zpětně podíval na svou činnost a zhodnotil ji ze svého pohledu; učitelovo hodnocení můžeme navozovat širokými otázkami, ale v žádném případě jej nepřerušovat a volně mu naslouchat;
  3. nyní by mělo proběhnout samotné zhodnocení hodiny – to by se mělo týkat toho, co bylo stanoveno jako cíl hospitace; hospitovaný by se neměl věnovat tomu, co nebylo cílem, maximálně to zmínit na okraj, pokud je to nezbytně nutné; často se uvádí, že v případě záporného hodnoceníučitelovy práce je zapotřebí začíst s hodnocením kladů a poukázat na silnější stránky provedené hospitace – obecně lze říci, že tomu tak je, ale nemělo by to být „laciné“ a průhledné, klady by měly mít svou váhu a pedagog musí mít pocit, že kladné hodnocení je míněno vážně, nikoliv jako startovní věta pro negativa;
  4. pokud je nedostatků více, měli bychom se zaměřit pouze na ty nejpodstatnější – cílem není nabourání sebevědomí učitele, což by se mohlo snadno stát; navíc pokud vytkneme negativ mnoho, pedagog nebude vědět, na co se má soustředit, propadne malomyslnosti a bude odcházet s pocitem vlastní neschopnosti, se kterou nemůže nic dělat, protože nedostatků je mnoho;
  5. v případě mnoha nedostatků by hospitující měl učiteli nabídnout pomoc s odstraněním jednoho až dvou hlavních – často se pak stane, že tím zmizí i řada menších problémů; a pokud ne, může se jim věnovat pozornost v budoucnosti;
  6. na závěr by měla být jasně formulována případná opatření a doporučení – musí být stručně a jasně zformulovaná a srozumitelná, pedagog musí vědět přesně, co má dělat dále, a jejich plnění musí být kontrolovatelné; opatření ke zlepšení práce je velmi dobré hledat společně s učitelem, aby se na jejich formulacích pokud možno sám podílel; pokud se učitel sám dobere k opatřením, pomohou mu ve sledovaných oblastech dosahovat lepších výsledků práce.